
Elektromobilita
Historie elektromobility
Úplné začátky elektromobilů se datují do počátku třicátých let devatenáctého století. První známý elektrický pohon sestavil skotský vynálezce Robert Anderson, dnes jevící se jako velmi primitivní přepravník. S myšlenku vozu poháněného elektřinou přišli Nizozemci v roce 1835. Významný skok přišel až s francouzským fyzikem Gastonem Plantem, který vynalezl první dobíjitelné baterie v roce 1859.
K největšímu rozmachu elektromobilů došlo na sklonku devatenáctého století. První výrobky se začaly prodávat ve Francii a Anglii.
V té době Češi byli vpředu vývoje. František Křižík sestrojil v roce 1895 první elektrovůz, který se mohl chlubit pohonem zadních kol o výkonu pěti koňských sil. Jeho druhý vůz měl motor o výkonu 3 koně na každém zadním kole, třetí vůz měl pak pohon smíšený. V tom samém roce jako Křižík (1895) zkonstruoval Francouz Jeantand svůj elektromobil, jehož celková hmotnost byla 1300 kg a z toho jen akumulátory vážily 950 kg. Dojezd byl asi 40 km. Ale ani Amerika nezůstávala pozadu, již z roku 1897 se dochovala objednávka města New York na skupinu městských taxi napájených proudem.
Typickým vozem této doby je americký Wood´s Phaeton z roku 1902. U tohoto vozu známe i z dnešního pohledu technické parametry. Vůz na jedno nabití ujel 29 km a jeho nejvyšší rychlost byla 22,5 km/hod. Tehdejší cena se pohybovala okolo 2.000 USD.
První rychlostní světový rekord elektromobilů dokázal Belgičan Camille Jenatzy v roce 1899.
S elektromobilem vlastní výroby nazvaným La Jamais Contente dokázal jet rychlostí 105,9 km/hod. U všech těchto vozů byl elektrický stejnosměrný motor napájen z olověných akumulátorů. Elektroautomobily byly v té době tiché, spolehlivé, bezpečné a se snadnou obsluhou a s jednoduchým řízením, dojezd se pohyboval mezi 30 až 50 km. Elektrický vůz Charlese Bakera v roce 1902 dosáhl dokonce rychlosti 130 km/h, ale při této rekordní jízdě havaroval. Tentýž Charles Baker postavil v roce 1912 automobil, u něhož zdrojem proudu byly na střeše umístěné sluneční baterie.
Bohužel na počátku dvacátých let minulého století začala upadat obliba elektromobilů z důvodu požadavku větší dojezdnosti, který šel ruku v ruce s mnoha objevy ložisek ropy, v jejichž důsledku se stal benzín s naftou mnohem dostupnější surovinou. Automobilka Ford zahajuje velkovýrobu z dnešního pohledu klasických „spalovacích“ automobilů, což způsobilo značný pokles cen motorů a tím jejich ještě větší rozšíření. Od roku 1935 tedy elektromobily úplně mizí a po dalších třicet let o nich není až na výjimky slyšet.
Ojediněle se vyvíjelo i u nás. Firmou Sousedík, kdy v roce 1940 byl do vozu Tatra 75 vestavěn pohon elektrickým motorem se sériovým buzením a napájen byl z olověných trakčních akumulátorů. Váha prázdného vozu byla 750 kg, akumulátory vážily 375 kg a měly kapacitu 120 Ah při napětí 72V. Rychlost se regulovala přepínáním akumulátorů. Výkon motoru byl 5,5 kW při 4.320 ot./min. a napětí 72V.
Podnik Škoda v roce 1939 postavil dokonce pro rozvoz piva třítunový a jedenapůltunový automobil s elektrickým pohonem. Akumulátory byly olověné, max. dosahovaná rychlost 30 km/h, největší dojezd 40-50km při rychlosti 18 km/h. Třítunový vůz měl výkon motoru 11 kW při 1.100 ot./min. a napětí 75V, napětí akumulátorů 80 V, kapacita 350 Ah a váze 1.100 kg. Těsně po válce ve spolupráci podniků ČKD a Jawa vzniká ještě další elektromobil, ale i ten je určen k záhubě, díky silně se rozvíjejícím spalovacím motorům.
První novodobým typem elektromobilu byl v roce 1973 nákladní vůz Battronic, který dokázal jet rychlostí 40km/h, ujel až 100 km na jedno nabití a uvezl 1125 kg nákladu. V sedmdesátých letech ožívá i v tehdejším Československu myšlenka elektromobility a vzniká po dlouhé době elektrovůz EMA1 (Elektrický Městský Automobil).
Poté začal velice pomalu konkurenční souboj mezi výrobci elektromobilů.
Společnost Sebring-Vanguard vyrobila tehdy 2000 ks CitiCars, s dojezdem 96,5 km a nejvyšší rychlostí 71 km/hod. Nedlouho poté i tehdy plzeňská Škoda přišla s nápadem konstrukce a výroby elektromobilů. V posledním desetiletí dvacátého století vzniklo několik prototypů, včetně malosériové výroby a ŠKODA ELCAR se zapsala v Česku naposledy jako tuzemský výrobce elektroautomobilů. Ve světě začaly nabízet elektromobily i velké automobilky, jako Chevrolet s typem S10, Ford s typem Ecostar, General Motors a nalézt je můžeme už i v nákladní a autobusové dopravě. Tím se odstartovala druhá éra elektromobility.
Současnost elektromobility
Po příchodu celosvětové hospodářské krize v roce 2008 můžeme záhy mluvit o další, třetí éře elektromobility. Počet prodaných klasických spalovacích automobilů klesá. Začínají se hledat vesměs státně-ekonomická řešení a stimulace na podporu zachování pracovních míst a udržení pozice automobilového průmyslu. Výroba výrobků na sklad, včetně aut, se stává luxusem. Ropné společnosti si krizi plně neuvědomují, cena ropy neustále stoupá a nahrává tak po dlouhé době hledání alternativního paliva pro nejvíce vyráběnou skupinu – osobní automobily, v podobě elektřiny. Elektřinu je možné v současnosti vyrábět i z obnovitelných zdrojů, přičemž se neustále snižují náklady na její výrobu a tím vzrůstá energetická návratnost její výroby, zejména ze slunečního záření a větru. Snad jediným negativním prvkem bránicí většímu rozšíření elektroaut je i dnes malý dojezd (dosah), který se pohybuje mezi 150-200 km. Je třeba se dále věnovat výzkumu nových technologií na zvýšení kapacity akumulátorů, snížení jejich hmotnosti a ceny – a to rozhodne o oblibě elektromobilů.
Rok 2011 je prvním rokem, kdy v Evropě budou relativně dostupné elektrické modely automobilů a předpokládají se prodeje v řádu desetitisíců kusů v desítkách různých provedení.
Renault v první polovině roku představí Kangoo Express Z.E., v Izraeli představí sedan Fluence Z.E. a na druhé pololetí připravuje francouzská automobilka dvoumístné městské vozítko Twizy.
Koncern PSA Peugeot Citroen již začal koncem loňského roku prodávat Peugeot iOn a Citroen C-Zero, které vyrábí ve spolupráci s Mitsubishi.
Japonský Nissan předvede nový pětidvéřový hatchback Leaf.